Tak poslouchám přímý přenos jednání Ústavního soudu. Řeč právníků je téměř vždy nesrozumitelná. Dnes mám tento pocit mnohem intenzívnější. Na takové množství slov, jejichž smysl člověku bez pečlivého studia textu uniká, má lidová moudrost jediné zhodnocení: bla, bla, bla.K čemu máme uvedenou instituci, chtělo by se říci po jeho dnešním rozhodnutí-nerozhodnutí? Jak je možno říkat jednou větou, že LS není v rozporu s ústavou a současně říkat, že se ÚS nezabýval celou smlouvou, tak jsem to alespoň odečítal z běžících titulků. Soudci se zabývali jenom 8 body, které ve stížnosti napadli senátoři, neposuzovali celou smlouvou. To otevírá cestu pro to, aby další body smlouvy mohli napadnout například poslanci. A některá zdůvodnění připomínala spíš politický komentář než strohou řeč paragrafů.
Ta zdůvodňovací zpráva určitě nevznikla mezi včerejškem a dneškem. K čemu si potom vzali včerejší odklad do dnešního dopoledne mi uniká.
Nemohu si pomoci, ale celé mi to připadá jako dobře zrežírované divadlo. Režie je výborná, kus je však špatný.
Když jsem tak pozoroval pana prezidenta jak svým nezaměnitelným způsobem kroutil hlavou chvílemi s očima v sloup, myslím, že zažijeme ještě přehršel slov. Na všech stranách. A v těch přehršlích slov se pan Sarkozy a paní Merkelová budou tiše uchechtávat. Dnes není třeba Mnichovských dohod nebo vyrazit na sousedy s tanky jako Hitler. Dnes stačí zdánlivě nevinná Lisabonská smlouva.
Jak napsala Ivana Haslingerová na Fragmentech:
Nechceme dva prezidenty, dva ministry zahraničí ani dvě ústavy
My chceme žít ve svobodném státě vybudovaném před devadesáti lety Masarykem a spravovaném politiky, které si zvolíme do čela sami a svobodně. A s ostatními státy Evropy chceme pouze bez omezení obchodovat a spolupracovat. K tomu žádnou euroústavu nepotřebujeme.
Státy EU se sdružily přece původně za účelem volného obchodu, bezcelní unie a volného pohybu osob. Ani slovo o europresidentech a eurozákonech neřku-li o euroústavách přece tehdy nepadalo.
Proto také původní Evropské hospodářské společenství bylo životaschopné a státy v něm sdružené nepotřebovaly ke své úspěšné spolupráci definovat podobné nesmysly. Nepotřebovaly zdvojené vlády, jednu doma a jednu tvořenou druhořadými politiky, kteří ve svobodných domácích volbách neuspěli. Zvládlo by to i větší uskupení států a křik, že 15 států se dohodne a 27 ne je jen zástěrkou konstatování pravdy: "Chceme si vytvořit stát odložených politiků, kteří by v něm získali spolu s armádou tajemníků, překladatelů, právníků a mnoha dalších skvělé nikým z domova kontrolovatelné posty."
