Nechtěl jsem, ale když to vidím, musím. To divadlo kolem života Václava Havla, které média vyprodukovala, nemohu přejít bez povšimnutí. Tak trochu jako vrtěti psem za každou cenu.

Každá silná osobnost zpravidla rozděluje lidi na dvě podobně velké skupiny. Jedna ji má ráda a v úctě, druhá nikoli - a Václav Havel silná osobnost byl. To rozdělení je dáno absencí nemastnosti a neslanosti, což je průvodním znakem každého, jehož předmětem zájmu jsou ideje. Václav Havel ideje bezesporu měl, jen se nepřekrývaly s těmi mými. Hesla jako „máme holé ruce“, „nejsme jako oni“, nebo „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ jsou pro mě osobně obdobou vyvěšené bílé vlajky, na základě které si pak se mnou může každý dělat, co chce. Ostatně podobné je to s heslem „Zpátky do Evropy“, které bylo průvodním mottem změn v roce 1989, a které dnes v různých obdobách užívají v Bruselu při politické obhajobě existence eura a EU, aniž by si uvědomili, že v Evropě jsme vždy byli, jsme a budeme i bez nich.

Václav Havel měl podle mě tehdy naplnit svůj slib, že dovede národ ke svobodným volbám a pak odejde. Nemusel bych nyní napsat, že mu nikdy nezapomenu a zároveň nemohu odpustit například podporu humanitárního bombardování bývalé Jugoslávie, nebo jím „morálně ospravedlnitelnou“ podporu válek v Iráku a Afghánistánu. Nemohu mu zapomenout také hromadnou amnestii v roce 1991, kdy z 31.000 osob ve výkonu trestu byly propuštěny dvě třetiny odsouzených, nebo omluvu sudetským Němcům. Nikdy mu také nezapomenu, že se v roce 1989 dohodl na předání moci s komunisty, kteří následně v klidu a bez jakékoli odpovědnosti za čtyřicet let totality přeměnili moc politickou na moc ekonomickou a rozparcelovali si naši vlast. To poslední jsem mu ale už dávno odpustil, protože jeho tehdejší dohodu jsme mohli mnohokrát v novodobé historii sami zvrátit a neudělali jsme to, za což už nemohl.

Nechť si Václava Havla každý z nás uchová v paměti, jak sám uzná za vhodné a správné. Netlačme programově lidi k tomu, co si mají o jeho životě myslet. Nestalo se totiž nakonec nic menšího či většího, než že odešel člověk, přičemž před smrtí jsme si opravdu všichni rovni. Když vidím, jak jsou teď zarmouceni i tací, kteří na Václavu Havlovi nenechali nit suchou, a když sleduju, jak redakce vypínají diskuse pod články, aby se tam něco neobjevilo, je mi zle. Pořekadlo o mrtvých jen dobře mi v kontextu toho, co se aktuálně v médiích děje, velmi silně připomíná ono typické vrtěti psem. Žádný náznak sebemenšího připomenutí kontroverzních kroků. Jakoby ani neexistovaly. Jako bychom si měli povinně všichni pamatovat jen něco, ačkoli jeho vlastní kolegové z disentu se velmi různí v pohledu na jeho život po roce 1989 a rozpory v činech s tím, co hlásal před tím. Tedy alespoň ti, co se nedostali nikam nahoru a dost možná ani nechtěli.

U toho všeho mediálního předhánění už mi chybí jen nadpis „Smrt na prodej. Zn.: levně.“ Přestože jsem se s ním za jeho života na většině věcí neshodl, takové umělé divadlo pro lidi si podle mě Václav Havel nezaslouží - a lidi také ne. A dokonce jsem přesvědčen, že kdyby mohl, tak to sám zarazí a řekne něco ve smyslu děkuju vám, ale běžte domů, budou Vánoce.

Tak zkrátka... vše dobré.

http://frantisekmatejka.blog.idnes.cz/c/236724/Vaclav-Havel-media-a-Smrt-na-prodej-Zn-levne.html

František Matějka