Ve svých 60 jsem se dožil toho, že jsem mohl naživo prožít kapelu, kterou jsem zbožňoval když mi bylo 20. Když nic jiného, tak jenom tento fakt ukazuje jak nám bolševik podělal život. Poté co jsem si prožil Stinga, Iana Andersona přišel vrchol. Beatles už nezažiju, kdybych dožil do sta. V mém hudebním životě už nemůže nic většího přijít.

Sir Mick Jagger, Keith Richards, Ron Wood a Charlie Watts. Dědci (stejně jako já), vypadající jako by se každou chvíli měli rozpadnout ukázali, kolik života mají v tom zhuntovaném těle. To člověku dodá elán do žil. Pro mne asi poslední možnost vidět rock’n’rollové dědky skákat po pódiu s elánem třicátníků. Sice mi nezahráli ani Angie, ani Little Red  Rooster, ale neva.

Dali devatenáct kousků a přidali  Brown Sugar. Nechyběly nesmrtelné hity  (I Can´t Get No) Satisfaction, Honky Tonk Women, It´s Only Rock´n´Roll, Paint It Black, Sympathy For The Devil či Miss You.

Začátek - ohnivý pšouk z  a úvodní píseň Start Me Up. Strhující začátek ukázal, v jaké fyzické kondici je i ve svých 64 letech Mick Jagger. Starý šoumen byl rozpohybovaný jak blázen. Kroutil se, svíjel a pobíhal po 60 metrovém podiu sem a tam. K tomu přidával kouzelnou češtinu. A pak jeden vál za druhým.

Jedním z vrcholů večera byla Can't You Hear Me Knocking?,  prodlužovaná až do nekonečna s dvouminutovým sólem  Ronnie Wooda. Dobrá byla i  balada You Got The Silver se zpěvem Keitha  bez kytary na krku. Po hitu Tumbling Dice se skupina odpoutala plynule z velkého podia a  pomocí malého pohyblivého pódia zajela  hluboko do publika aby  si společně  dali  Satisfaction.

Co k muzice samé. Napsal mi kámoš, starý rocker: "bylo to super, i když sem tam rytmické dostihy, někdy trošku falešní, ale zase to nebylo sterilní jako dnešní muzika , která  je proti nim na hovno".

 Franta zapomněl, že tady jde především o show. Keith Richards a Ron Wood  s neodmyslitelnými cigaretami v ústech, jsou prostě neodolatelní. Někteří kritici napsali :Tentokrát neodvedl zcela bezchybný výkon ani Mick Jagger. Značná nejistota byla cítit hlavně v úvodu koncertu, třeba v Let´s Spend The Night Together nebo posléze v Love Is Strong. Naopak bluesová poloha Midnight Rambler mu seděla a odpíchla ho do výrazně lépe zazpívané druhé půle.
Ať jde kritik do prčic. Tady šlo přece o něco jiného než bezchybný výkon. Ostatně, kdo to poznal.

Skvělý byl i bubeník s kamennou tváří -  Charlie Watts, jehož rytmika je strhující. Překvapením pro mně byla  vokalistka Lisa Fisher, která se blýskla v sólovém vstupu do "brownovské pocty" I´ll Got Crazy.

Před koncem  dali  Jumping Jack Flash a tvářili se, že je konec za asistence ohňových efektů. O jediném přídavku jsem se už zmínil. Závěr koncertu tvořil několikaminutový ohňostroj, který ovšem v Brně nikoho neoslní.

Fotky tentokrát nic moc. Svoji dvostovku se světelností 2,8 jsem musel nechat doma a v kapse schovaný Soňáček i když 8 megový na to nestačil. Atmosféru to ale dokresluje.

No nejsou božští?

Duha na začátku předznamenala moji náladu na konci.

Jedenobrázek od kámoše Igora Zehla co fotí pro četku. Z letiště. Prý z kiláku.

Začátek ještě za polosvětla.

A teď pár žáínrových, lepší nemám.